Rodičovství umí nenápadně zabrat celý vnitřní prostor. Nejdřív jen posuneš vlastní odpočinek, potom zájmy, přátele, ticho, tělo. A najednou máš pocit, že jsi pořád pro někoho, ale málokdy sama u sebe. Přítomný rodič přitom nemusí být rodič, který se úplně ztratí.
Dítě nepotřebuje dokonalou dostupnost každou minutu. Potřebuje dospělého, který se umí vracet do kontaktu a zároveň ukazuje, že i dospělý člověk má hranice, potřeby a vlastní radost. To není sobectví. To je model života, který není postavený na vyčerpání.
Začni malou větou, kterou budeš umět říct bez viny: Teď potřebuji deset minut pro sebe a potom se ti budu věnovat. Důležité je dodržet obě části. Nezmizet bez vysvětlení, ale také se nenechat pokaždé stáhnout zpět dřív, než se nadechneš.
Přítomnost není počet hodin. Je to kvalita pozornosti. Patnáct minut, kdy odložíš telefon a opravdu posloucháš, může mít větší hodnotu než celé odpoledne, ve kterém jsi fyzicky blízko, ale v hlavě jsi u povinností a výčitek.
Stejně důležité je mít něco, co patří jen tobě. Knihu, procházku, cvičení, kamarádku, tvoření, ticho v kavárně. Nemusí to být velké. Musí to být pravidelné natolik, aby sis připomněla, že nejsi jen role, ale člověk s vlastním vnitřním životem.
Když se objeví vina, zkus ji nepovažovat automaticky za pravdu. Vina často přichází pokaždé, když měníme starý vzorec. Můžeš ji slyšet a přesto pokračovat v malé hranici. Dítě se tím učí, že láska a osobní prostor se nevylučují.
Být přítomným rodičem znamená zůstávat ve vztahu, ne mizet v obětování. Čím víc se umíš vracet k sobě, tím pravdivěji se můžeš vracet i k dítěti. Ne jako prázdná služba, ale jako člověk, který má z čeho dávat.
